10.5.2010 Cesta domu

V Tulambenu jsme se s naší částí "expedice Bali 2010 rozloučili, utřeli slzy a vydali se na letiště. Cesta z Tulambenu na letiště proběhla bez problémů. S řidičem jsme se loučili kolem půl dvanácte. Do odletu nám zbývaly 3hod.


Letištní hala v Denpasaru byla plná rozespalých děti. Některé potichu spaly stočené na sedačkách, některé rodičům v náruči a některé?.....řvaly jako, když jde tele na porážku. Strašný!!!!!!Už jsem se těšila do letadla na klid a pohodu. Co čert nechtěl, ten jeden malý, šikmooký, rozeřvaný, rozmazlený řvoun letěl s námi v letadle. Nevím kdo mel větší štěstí, jestli ten prcek nebo já, ale hned po startu jsme všichni upadli to těžkého bezvědomí a probudila nás až letuška na snídani.


Evidentně stál tentokrát bůh při mě, protože kdybych neusnula, asi bych v Soulu vystupovala v poutech za vraždu.


Z Denpasaru jsme odletěli dle planu v pondělí 10.5.ve 2:20 místního času, v Praze byla ještě neděle 9.5. 20:20hod. V Soulu jsme přistáli v 10: 05 místního času.{ v Praze 5:05]


Naše první cesta vedla na WC a pak hned šupky dupky do internetové kavárny odkud píši tento report. Poslední zprávy ze světa hlásají, že sopečný oblak z Islandu se pomalu blíží nad Českou republiku. Doufám, ze jsme si náklonnost bohů nevyčerpali a že naše letadlo šťastně přistane tam kde má.


Loučím se se všemi čtenáři tohoto blogu a pokud nám bude ještě fungovat tiskárna na bankovky, třeba někdy příště z našich cest tady na blogu nashledanou.


paaaaaaa paaaaaaaaaa    


 

(více)
10.05.2010 04:04:50 | Autor: Míša | 0 komentářů | stálý odkaz


9.5.2010 - neděle



Ranní snídaně v duchu Bali. Objednáte si toust se šunkou a donesou
toust se slaninou. Po upozornění, že jste si objednal toust ze šunkou, vám s úsměvem odpoví, že šunka došla a přinesou náhradní toust se šunkou bez šunky za stejnou cenu. Od nákupu plnotučné hořčice jsou naše jídla objednávaná tak, aby jsme si ji mohli dát.


Zatím zapalujeme obětní smradlavé tyčinky a dáváme dary bohům za Islandskou sopku, abychom se do stali do Čech. 


Další zprávy možná podáme ze Solu.



(více)
09.05.2010 04:19:56 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


8.5.2010 - sobota


Tým plánoval do brzkých ranních hodin, jak motivovat nejmladší účastníky expedice do chrámu Pura Lempuyang v nadmořské výšce 1058m. Počet schodů, které vedou nahoru v průvodci uváděli 1700, já  jsem  je spočetl na 1702 schodů. Na parkoviště odkud se vychází k šesti chrámovým komplexům rozsetých po celé hoře, jsme jeli cca dvacet minut na jedničku a modlili se, aby to autičko vyjelo. S optimizmem a nadšením jsme vyrazili k prvému komplexu. Opomněl jsem zmínit, že vždy na
parkovišti vás někdo odloví a sdělí, co vše je možné v chrámovém komplexu vidět, dá vám nějakou stvrzenku a požaduje cálung. Nasadili jsme naše fešné zástěrky(sarongy)
a hurá na památky. Prošli jsme všechny komplexy na hoře, ale nejdůležitější je samotná cesta.


Cestou jsem viděl celé božstvo Bali, triko bylo propocené již na 5O schodě a pak už z něj celou cestu jen kapalo. Potil jsem se i mezi prsty na rukou, nikdy před tím jsem nic takového nezažil. Ještě, že nesvítilo slunce.
Počítání schodů vám dává naději, že to někdy skončí. Dostáváte se do stavu, že si nepamatujete, jak jdou čísla za sebou a co počítáte. Cestou po schodech vás předcházejí balijské ženy s nákladem tak dvaceti kilo na hlavě a vy jste rádi, že se můžete přidržovat zábradlí. Z vás leje a oni jsou suché. Nebo vás předchází skupinka tří pánu s tím, že jeden nad nimi drží deštník ve velikosti
slunečníku od staropramene. Nedíváte se nad sebe, protože vidíte jen další schody. Na vrcholu ve chrámu jsme začali rozjímat, začal ceremoniál. Když nahoru došly děti, měl jsem pocit, že docela obstojně ovládají balijsky, protože jsem jim nerozuměl ani slovo, jak dávali znát svůj zájem o tento výstup. Jako první zvedly kramle a zdrhly k autu. Za všechno tohle úsilí se vám může odměnit
nádherné panorama Bali, nebýt však mraku, který se nad horou vznášel. Tento výstup doporučuji jako odtučňovací kůru. Celkem jsme našlapali přes cca 4.000schodů.


Nohy dostaly pěkně zabrat, ještě celé odpoledne jsem si připadal jako dědula se stařeckým třesem. Míša s Renčou prohlásily, že jméno Lempuyang se jim na vždy vrylo do čéšky.


Dále jsme pokračovali prohlídkou vodního paláce Wasserpalast (letní sídlo zdejšího krále) a navštívili jsme komplex s vodními jezírky-  Tirta Gangga, kde jsme se vykoupali. Na památku jsme udělali poslední společné foto “Expedice Bali 2010”, protože zítra v noci naše skupina odlétá domů.


Po návratu do hotelu si většina členů dnešního výletu objednala masáž a pivo. Bylo jedno, zda jsou plnoletí nebo ne. Na Bali se to bere jinak. Zdejší děti také jezdí na motorkách, od doby, kdy dosáhnou na řídítka a na brzdu.   


 

(více)
08.05.2010 14:41:13 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


7.5.2010 - pátek



Ráno byl na 8:00 hodinu plánovaný odjezd na výlet do Pantai Lovina, kde bylo dojednané koupaní s delfíny a návštěva druhého, největšího města na ostrově - Singaraja. Marek byl pověřen přistavením vozidla z půjčovny, kterou doporučil a dojednal Made.


Marek přijel s autíčkem až po desáté hodině. Vyrazili jsme obratem, protože Made dojednal atrrakci s delfíny na jednu nebo druhou hodinu. Mára zvládl jízdu vlevo docela rychle, neberu v potaz stálé stírání stěračů na sucho, místo blinkrů. A k troubení jsme Máru přemluvili, když jsem zpozoroval několikátého motorkáře lízajícího zeď. Asi se lekl, když jsme ho předjeli a dle místních zvyku nepoužili k blinkru ještě klakson. Mára také zvládl předjet paní, která měla ještě před tím než jsme ji předjeli, na motorce obrovský stoh trávy a po předjetí jen tak trošku do košíku. Jinak jsme za delfínama dorazili bez menších kolizí. V recepci u delfínů jsme se šli přihlásit k atrakci. Byli již tací, kteří, aby neztratili ani minutu, byli převlečeni a běželi za námi v ploutvých a se šnorchlem. Recepční přiznala  první ani né na druhou hodinu, ale možná na třeti. Mezi tím se prý můžeme podívat na jejich vystoupení. Jak jsme viděli delfíny a prostředí ve kterém je to provozováno, tak nás společný zážitek začal opouštět. Bylo to velmi  komerční a se svévolným setkánim se zvířaty to
nemělo ve skutečnosti nic společného. Bylo by to jako sardinky v olejovkách.
Vypravili jsme se tedy do města a hledali něco k snědku. Objevili jsme obchodní dům evropské značky. To bylo radosti, když jsme zakoupili párky a plnotučnou hořčicí. Celých půl kila parků jsme zajedli zmrzlinou a chilli oříšky  Část posádky zašla do rychlého občerstvení na nudle a strips z kuřete. Po tomto hodokvasu, jsme spokojeně zašli na trh a bylo nám jedno zda to smrdí či nesmrdí. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na vodopádech Air Terjun Yeh Mempeh. Uvádím celý název, abyste to našli, kdybyste se stavovali, někde v okolí.


Večer se realizační tým rozhodl degustovat místní Arak (pálenka s palmy)a naplánovat výlet na další den.


(více)
08.05.2010 14:39:44 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


6.5.2010 - čtvrtek



Ráno odjezd na Selang, budíček v 6:30. Bublinkáři cestou vystoupili v Amedu asi 7km před cílem. My jsme dojeli na druhé letovisko do Selangu. V Selangu jsme zabrali jednu chýši s lehátky a rozložili stanový tábor. Převlékli jsme se do plavek a hupky dupky do bazénu. Bazén je o poznání větší než v
Tulambenu. Jako bonus je s barem a výhledem na moře, což dámy potěšilo. Po rozplavbě v bazénu jsme okoukli letovisko a zamířili k moři. Jelikož je středisko postavené na skále musí se stále chodit nahoru a dolů a zase nahoru,po hodině, již od těch schodů bolela kolínka.


Posbíral jsem potomstvo a vyhnal je k moři. Šel jsem příkladem a jako první jsem si vyhlédl jedinou přímou vybetonovanou cestu do moře. Jinak se museli přelézat kameny. Přezul jsem si neoprenové (neklouzavé) botičky a opět hupky dupky do vodičky. Připadal jsem si jak kvočna, za kterou jdou postupně kuřátka. Otočím se a náhle mrda do zad jako prase, už jsem se válel mezi kameny. Kiwina si možná pustila do textilu, jak se smála. Na kluzkém podkladě od řas jsem si ustlal a válel jsem se tam jak “vyvrhlí vorvaň“! Osobně jsem se představil božstvu Bali a z vln podával tu zmíněnou pravou ruku. Vlnky mě milostivě omývali a děti se smály. Já jsem se levou rukou osahával jestli jsem to přežil. V tomto stavu jsem se nechával unášet mořem dál od břehu. (Voda je tu tak slaná, že stačí jen dýchat a plavete na hladině i s překříženými nohami a rukama pod hlavou.) Tato kulturní vložka
nebyla doopravdy plánovaná. Kiwina již se snažila opatrněji, sedla si na bobek a pomalu se šoupala k bodu zlomu. Tam nabrala rychlost a směřovala na kameny. Naštěstí ji vlna zpomalila a  její dopad
mezi kameny byl tlumen tukovým erbegem na bříšku. (To není od maskota Michelinu, ale od matky Michaeli a otce - genetické přednosti). Ale byla tam taky pěkně zaklesnuta. Tereza si sedla na ploutve a sjela po ploutvých do moře.
Rebí to touto cestou vzdala a statečně přelezla kameny, aby se dostala za námi do moře. Moře bylo čistější než v Tulambenu, takže byli vidět i rybičky. Což je zázrak a musím poděkovat bohům, že jsem jednou spatřil průhledné moře. Jen mě vadilo, že plavu jako magor až jsem se potil a pořad jsem stál na jednom místě, jak byl silný proud. Místní boy hovořil o tom, že není problém se nechat unášet proudem, a že si jako z pendolína můžete prohlédnout několik pláží. Výstup z proudu je prý cca za 7OO m ve druhé či třetí zátoce. To jsem nechtěl pokouše a tak jsem půl hodiny plaval na místě jako bublinkáři, když čekali na Manty. Na výlez jsme se těšili a každý vymyslel jinou cestu a způsob. Sám jsem lezl po čtyřech a přisunoval jsem se pomalu, jelikož to klouzalo a jen jsem rychle a zdatně přeručkovával. Měl jsem radost za každý zdolaný cm, do chvíle než jsem nad sebou zaslechl z vyhlídky výkřik: "HELE MÁMAMO, PODEJ FOŤÁK, LEZE TULEŇ Z TULAMBENU".


Kolem oběda dorazili bublinkáři. Společně jsme se naobědvali a dohodli další plány na odpolední program. Bublinkáři si šli  zaplavat do moře, po dvou hodinách, co je proud odnesl na druhou a třetí pláž (když už tam byli, prohledli si potopený japonský vrak) se vrátili. Společně již v bazénu jsme si spálili záda a někdo i vysoké čelo.


 Večerní program byl v duchu umění -Tradiční národní večer s tanečky do kterého nás místní zapojili – popíjením palmového vína. Chuťově je to Moravský burčák pro Pražáky. Ale dobře se po něm tancovalo v duchu regé (což již měla naše většina natrénované). Rozhodně jsme se mezi domorodci neztratili a společně jsme udávali tempo večernímu programu. Musíme vyzdvihnout jednotlivce a jejich spontánní přinos k večeru. Mára s Nikolou to rozjeli v domorodém duchu, jen jsme nepoznali z jakého kontinentu, Míša jako tanečníka použila teakový sloup (dřevo jako dřevo) a Renča tančila ve dvojici s Petrem ze Selangu klasický tanec (prý to byl valčík),


Mé taneční kreace byli trhavé a vzdáleně připomínali celé předtančení dětských umělců, které bylo před mojí kulturní vložkou. Vzbudil jsem vysoké ovace a bodové ohodnocení od kulturní komise za autentičnost tance. Ve skutečnosti, jak jsem se pohnul, tak píchlo v zádech po dopoledním pádu.


Večer se vydařil a všichni jsme se vyblbli, až na čtenářku z Tulambenu. Renča vrátila třikrát jídlo, které si v poledne objednala na večeři. Z důvodu hladu chodila okusovat ryby, které si nechávali
udělat dočasní obyvatelé Selangenu, k tomu to významnému večeru. Na obranu Renči musím podotknout, že jestliže si něco dáte v poledne, již to není to samé večer. I když na jídelním lístku se to stále jmenuje stejně. Od této doby, již rozumí všem gekonům a jiným Balijským ještěrkam a proto vracela jídlo. My ostatní jsme si na jejím jídle ničeho závažnějšího nevšimli. Jednou dostala topinky z ryb a po druhé kalamáry, no bože, vy z toho naděláte, vždyť chtěla jen langusty.


Pár frází z Bali:  jestliže jdete na wc tak chodite vylévat džukung, sama sama je odpověd na terima kasih, což znamená - děkuji a prosím.  Selamat minu – na zdraví,   Dobré ráno  - Selamat pagi, a odpoví se pagi,pagi. Takže hati hati - pozor, pozor.


(více)
08.05.2010 14:37:57 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


5.5.2010 - středa



Proběhlo velké prádlo a po vyprání prádla ze sopky, mlhovina pomalinku začala ustupovat. Naordinovaný odpočinek si každý užil po svém. Komáři se vrátili do pokoje včetně mravenců s kterými se přetahuji, kam jim schovám sušenky, aby je opět našli. Bublinkáři svedli boj s Nanou za nezávislost ponoru a ustoupili až Comangovi. Hodinu ponoru jim rozhodně diktovat nebudou, potápěči všech zemí spojte se. A proto ustoupili až na ponor v odpoledních hodinách.

(více)
08.05.2010 14:36:41 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


4.5.2010 - úterý



Klidný den, procházky po okolí a oddych u moře. Večerní návrat od moře měl podivný nádech žlutých čmoudíků nad hotelem. Hlavní silnicí v Tulambenu se táhla žlutá mlhovina a obchody podél silnice byly liduprázdně. Byl jsem zmaten, protože každý večer se nedalo projít kolem obchodů z důvodu lidí postávajících nebo sedících na chodnících. Kladl jsem si otázku:"že by se blížila
tsunami?nebo sopka, na kterou se díváme z hotelu, explodovala?"  Všude klid a tma. Vyděšeně jsem se blížil k hotelu a sirný zápach se žlutou mlhovinou sílil na intenzitě. Expedicí Java 2010, byla zpět. Vstup do hotelu byl komplikovanější, protože mlhovina se vznášela asi 40 cm nad zemí, takže jsem se plížil jako gekon po schodech do pokoje. Zde jsem zahlížel obyčeje cestovatelů podle toho, jak profukoval vítr mezi dveřmi. V jejich očích jiskřili hvězdičky a jejich těla se pohupovala v rytmu rege. Pochopil jsem podle toho, jak byli vyřechtaní, že prý kouřili hřebíčkové cigarety i ti, jenž nejsou kuřáci. Otázka zůstává nezodpovězená: co se doopravdy stalo v té nadmořské výšce bez nedostatku kyslíku?". To jsem se nedozvěděl, jen byli zasaženi sirným oblakem a následně si  dali cigaretu s místními nosiči síry? Nebo to zapříčinil špatný překlad hřebíčkové  a trávové cigarety.


Nemohu tvrdit, že jsem nebyl rád, že se shledávám z expedicí. Protože od tohoto dne, nebylo potřeba sítěk ve dveřích ani oknech. Stačilo, aby Míša zůstala deset minut v pokoji a všichni podnájemníci utíkali pryč, včetně mě. Durian byl slabý odvar.


(více)
08.05.2010 14:34:40 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


4.5.2010 úterý - 3 DEN VYLETU



Ráno po bohaté snídani, jednom toustu s nutelou a vejci na tvrdo, jsme shlédli horký sirný vodopád a třídírnu a sušírnu kávy.


Nejzajímavější část třídenního výletu nás teprve čekala. Byl to výstup na Jávskou sopku Kawahijen.


 


Made zaparkoval pod úpatím sopky s povelem „ tudy vede cesta, já počkat zde“.


Terezka s Rebekou koply do vrtule a rázem byly v nedohlednu. Unik vedoucí dvojice jsme stáhly během 15minut.  Během hodiny jsme postupně všichni vyfuněli na hranu kráteru. Pohled dolů byl úchvatný.


Skalní jedinci sestoupili i dolů do kaldery. Cestou potkávali místní nosiče, kteří vynášejí z kaldery koše se sírou. Obdivuhodný výkon!!!!!! Váha nákladu se pohybuje od 80 do 120kg a pravděpodobně skoro vždy převyšuje tělesnou hmotnost nosiče. Denně každý nosič uskuteční cca dvě vynášky, přičemž za každou dostane 8 dolarů. Pracují od brzkého rána, protože kalderu mezi 10 a 11hod zavalí sirný oblak a člověku je nepřístupná.


Při výstupu zpět nám na záda dýchl jeden sirný čmoudík, který nás dropčo rozkašlal. Nic méně zpět do sedla jsme se dostali v pořádku a včas, bylo 10:40. V sedle jsme hledali Nikolu, která měla na zádech batoh s pitím a nakoupené hřebíčkové cigarety, které jsme chtěli věnovat zdejším nosičům.


Manželský pár ze Selangu nám sdělil, že Nikola šla už zpět za Madem.


Po shledání se s Nikolkou a batohem jsem si tedy hřebíčkovou cigaretu zapálila já. Chutnala báječně. Renča, která nekouří se nechala úžasnou vůní hřebíčku zlákat a zapálila si také.  V klidu jsme dokouřily, nasedli opět podle místenek do našeho ďábla a vydali se na cestu zpět na Bali.


Cesta byla tentokrát dlouhá. Dvě hodiny na trajekt, pak hodinu na trajektu, kterou jsme si ze zoufalství s Renčou krátily pantomimou. Předváděly jsme rally. Renča řídila a Míša navigovala……bůh ví, zda ty cigarety byly pouze hřebíčkové. J Děti se k nám nehlásily.


Po další hodině jízdy jsme vyhládlí zastavili v Lovini na pozdní oběd (bylo cca 17hod).


Do Tulambenu jsme přijeli před 21hod. Čekali jsme, že nás chameleon s otevřenou náručí přivítá, ale vyprd se na nás, nebyl doma. Vybalili jsme tedy věci, provedli celkovou očistu a deratizaci. I přes to byl smrad síry cítit všude ……když se Váša vrátil, uvítal nás slovy „vy, ale smrdíte“


(více)
07.05.2010 02:50:38 | Autor: Misa & Renata | 0 komentářů | stálý odkaz


3.5.2010 pondělí - 2 DEN VYLETU -



Po vydatné snídani jsme se opět podle místenek nasoukali do auta a vydali se směr jelení ostrov.


Celou cestu pršelo. V přístavu jsme přeběhli do bufetu, kde jsme u kávičky čekali až přestane pršet.


Made usoudil, že bude pršet hodně dlouho, tudíž není na co čekat a zavelel „všichni do plavek a hurá na loďku“! Během cesty, která trvala cca 30minut, se počasí umoudřilo. Šnorchlování  jsme si maximálně užili, a že bylo na co koukat!! Tak barevné mořské dno a ještě k tomu plné ryb někteří z nás neviděli možná ani ve filmu.


Za to cesta lodí zpět na pevninu byla dobrodružná. Přihnala se průtrž mračen a viditelnost byla minimální.  Trochu nás uklidnilo, když si divemaster nasadil masku se šnorchlem a s jistotou udával směr. Přistáli jsme, kupodivu i ve správném přístavu.


Poobědvali jsme v bufáči, kde jsme od rána měli zaseklou sekeru.


Dále jsme pokračovali na trajekt, který nás bezpečně dovezl na ostrov Jáva.  Zpočátku byla cesta pohodová.  Nejednou Renča zakřičela „Made zastav!!“  Všichni jsme se lekli co se děje, ale Made v klidu zastavil. Zřejmě je zvyklí z domova poslouchat na slovo. Renča si chtěla nafotit domorodce při sklizni rýže. Jelikož jsme věděli, že je to na dlouho, zbytek posádky se odebral cca o 10 metru dál do místní manufaktury na vylupování kokosových ořechů. Posádka se jednohlasně dohodla, že jeden kokos degustujeme a jeden si necháme zabalit s sebou. Když přišla řada na Máru, Made pronesl, že čerstvé kokosové mléko je jako viagra. Renče se v tu chvíli rozzářili oči a zvolala „ Máro pij!“


Dále zde proběhlo porovnávání barvy kůže s místním obyvatelstvem. Domorodce velmi pobavilo naše zbarvení a od srdce se zasmáli.Renča  se vůbec nesmála, protože si vzpomněla, kolik jí to solárko vlastně stálo.


Rozloučili jsme se, zamávali a pokračovali dál v naplánované cestě.


Čím blíže jsme byli k sopce, tím horší byl povrch silnice, která spíše než silnici, připomínala vyschlé koryto řeky.


Auto řízené skvělým řidičem Made, překonalo všechny překážky a spolehlivě nás dovezlo až k cíli cesty na kávovou plantáž. Spali jsme v původní  koloniální vile z roku 1893. Kvalita ubytování odpovídala.


 

(více)
07.05.2010 02:47:56 | Autor: Misa & Renata | 0 komentářů | stálý odkaz


2.5.2010 neděle - 1 DEN VYLETU -



Jako každý den jsme se v klidu a pohodě posnídali. Teda vlastně až na některé jedince a tím byl Váša.


Váša již z předchozího dne trpěl potravinovou alergii a vypadal trochu jako chameleon s puntíky tudíž posnídal pouze toust a smutně koukal  jak si ostatní dávají do trumpety.


Po snídani jsme jako puzzle naskládali naše věci do již přistaveného modrého ďábla s novým faceliftem,které připomínalo minibus Suzuki . Rozloučili jsme se s naším chameleonem, který bohužel nedostal od místního veterináře povolenku opustit terárium.


Během jízdy nám doteklo, že firemní  polepy neplní pouze funkci reklamy, ale drží plechy pohromadě. Na cestě nás doprovázeli starší manželé ze Salangu. Manželský pár se začal cpát do vozidla na přední VIP sedadla, jejich výraz napověděl, že jsou již obsazena. Míša, totiž celou noc malovala místenky. Cesta ubíhala…….pomalu.


 


První zastávka: vodopády Git Git


Cestou k vodopádům jsme si klestili džunglí. Jak jsme se dozvěděli od Madeho, jednalo se o vanilku, pepř, hřebíček, rambutan, Bali kávu, kakao, palmy, obří kapradiny a různě divoce rostoucí pokojové květiny, které se u nás prodávají za drahé peníze. Mademu jsme opět skočili na špek. Ochutnali jsme údajně lahodné, sladké papričky „prý jako guma medvídci“.  Už jsme si tu zvykli chodit na WC s minimaxem, ale že si ožahnem i ofinu, to nás nenapadlo. Teplota vody byla nepředstavitelných 18 °C.


 


Druhá zastávka:  foto s místní faunou


Za pouhých 20 000 Rp (cca 40 Kč) se někteří udatní mezi námi nechali oblézat netopýry, ještěry různých velikostí a druhů, něčím chlupatým, co připomínalo medvídka mývala a ovíjet pytonem (had škrtič).  Renča se z jistých osobních důvodů velice ráda ujala funkce fotoreportéra. Překonala sama sebe a hrdinně se podívala pytonovi z oka do oka. Ten na ni koketně vyplazoval svůj rozeklaný jazyk. Všichni ji pobízeli, pohlaď si ho, je sametový. Odolala. (Nesnáším, když ze zvířat dělají atrakce. Rv).


 


Třetí zastávka: chrám Pura Ulun Danu Bratan


Ihned po té co jsme zaplatili vstupné se strhla průtrž mračen a ze všech cestiček se rázem stala divoká řeka. Rafty jsme sebou bohužel neměli, tudíž jsme udělali pouze pár památečních fotografií a s radostí se odebrali do místní vývařovny. Pupky jsme si nacpali tak, že do auta jsme se dokutáleli.


 


Čtvrtá zastávka: horké prameny – lázně


Mělo jít o horké sirné lázně.  Voda byla kontinuálně přihřívána na tělesnou teplotu močí, snad pouze zdravých malých dětí. Několik zdatných balijských žen tam provádělo celkovou očistu. Nás to však neodradilo. Co nás nezabije, to nás posílí. Úderem 18 hodiny, kdy se lázně zavírají, se všichni vrhli pod, slovy, dvě sprchy a ti otrlejší rovnou do převlékacích kabinek. Se slovy „eksjúz as“jsme se vecpaly pod jednu sprchu. Všichni se smáli. Proč??? Míša byla pod sprchou s foťákem. Ani u kabinek se nám nechtělo stát frontu.  Vyřešily jsme to po svém.  Ostatně jako vždy, vždyť zadky máme přece všichni stejný. Jako paraván nám posloužil stůl s jednou židlí.


Je pravda, že někteří pánové se přišli se zájmem podívat. Mára podnikatel, chtěl ihned vybírat částku 3 000Rp. za „píp šou“ a využil k tomu ceduli, která stála na stole (původně to byla cedule s informací kolik stojí půjčení skříňky). Bohužel nevybral ani floka.


 


Dále naše cesta pokračovala přes buddhistický klášter do hotelu v Lovini. Ubytování bylo na zdejší poměry vcelku luxusní. Hotel nabízel free internet, čehož využily především naše děti a bazén, ve které se rochnila Renča. Jediné co jsme trošku řešili, bylo, jak si v koupelně neopařit ruce, protože kohoutek s teplou vodou byl od druhého kohoutku se studenou vzdálen 15cm.


Z dospěláckého pokoje bylo celou noc slyšet Márovo chrápání a do toho střídavě Renči nebo Míši mlaskání.


(více)
07.05.2010 02:46:08 | Autor: Misa & Renata | 0 komentářů | stálý odkaz


2.05.2010 nedele




Početnější skupinka vyrazila na ostrov Jáva přes sirné koupele a nějaké ty rozvaleniny, které vypadají staře a každých deset let jsou znovu postaveny. Jen slabý jedinec zůstal střežit v Tulambenu  základnu.


Počasí se trochu zamračilo a v průběhu dne začalo poprchávat, pršet, chcát. Bylo jedno zda jste venku na dešti  nebo schován pod střechou, vlhkost vzduchu mířila ke stovce, takže nebylo rozdílu, kdo byl nebo nebyl na dešti a kdo se tak zpotil. V mém případě jsem zvládnul všechno. Domorodci také utíkali, protože nebyla vidět dva kilometry vzdálená sopka, která dosahuje ke třem tisíců. Naposledy byla aktivní v roce 1961, ještě má dvě mladší sestřičky, které jsou aktivnější o něco více, naposledy kolem léta páně 2005 našeho letopočtu. S letopočtem, s tím je tu také problém, každé náboženství si to počítá po svém. Jak jsem nepochopil, tak je tu kolem 180 oficiálních svátků, které má, každé náboženství také jinak a vázáno třeba na  polohu měsíce. Made byl tři dny doma protože jeho dítě oslavilo tři měsíce, alespoň jsem ušetřil.


Z důvodu  nedostupnosti dopisovatele Kiwi z expedice Jáva  2010, uvádím dnes jen střípky a postřehy z  Bali.


Např. ceny na jídelním lístku jsou uváděny bez přidané hodnoty a servisního poplatku. Bohužel jsme nepochopil pojem servisního poplatku. Malé krámky pro jistotu cenu neuvádí vůbec, ale u kasy se nedá dohadovat o cenách. Trhové ceny jsou, trhni co můžeš, např. položka, kdy dostal super prais, (v tu chvíli se to zdála být dobrá cena), tak stála v krámu s cenami o 60% levněji i po započtení všech poplatků. Názor domorodců je takový, že bohatí mají platit. A všichni kromě nich jsou bohatí. Uvádějí ceny v dolarech a chcete platit v eurech nebo v dinárech, po přepočtu řeknou, že kurzy jsou proměnné, stále.


Opomněl jsem se zmínit o probuzení  1.5. 2010, než skupinka bublinkářů vyrazila na Manty nebo aspoň na Mantičku. V mém poklidném sladkém spánku, kdy jsme si večer před tím nechal do sebe vykapat infuzi,( z důvodu, že růžové prasátko na vánoční kofole vedle mě bylo bledé) a pro jistotu jsem měl stále připevněnou na levé ruce kanylu pro další infuzi, Miša otevřela ledničku, kde přes noc byl schovám durian. Po otevření ledničky jsem byl přibit na stěně za postelí, vedle pověšené vykapané infuze, jako ježíš Kristus na kříži. V ten okamžik, tam se mnou na stěně byly přilepeni i další obyvatele pokoje, šváb, gekon, a dvacet komárů. Po zavření lednice jsem se sesunul na postel a lapal po čerstvém vzduchu. Mezi tím Míša zašlápla švába a já jen polohlasně řekl, ať to raději  nikde neříká, protože to mohla být reinkarnovaná osoba někoho z obsluhy. 


Zvířectvo je tu činné od pěti am. a dělá takový hluk, že to přehluší i Marka z vedlejšího pokoje. Zde se staví na šířku cihly sedm cm, z lávového písku. Pak již není zvířectvo slyšet, kromě kohoutů, kteří to mají načasováno okolo 12 hodiny. A večer úplný klid, ráj na zemi. Stmívá se okolo 19 hodiny a rozbřesk je od 6 do 7 hodiny ranní.     


Večer došla SMS, že expedice probíhá podle plánu a je pořizována rozsáhlá dokumentace, takže se těším na zážitky.


   

(více)
03.05.2010 14:37:14 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


1.05.2010 sobota


   


Dnes jsme si (břehouši) naordinovali odpočinkový den a (bublinkáři) se vydali na Manty. V této oblasti se Manty  vyskytují  100% jak je psáno v průvodci. Takže bublinkáři vstali v šest hodin a vydali se na Manty. My ostatní jsme se rochnili v potápěčské bazénku a čekali na oběd a večeři.


Bublinkáři se přepravili cca 50 km, kde se nalodili na loď a hurá na Manty. První ponor trval asi 40 minut. Bunlinkáři čekali na Manty na dně a Manty čekali na bublinkáře jinde. Buddy (průvodce potápěčů) vysvětlil, že ta pravděpodobnost že je uvidí je cca 95%. Po vynoření se nejmenovaná osoba postarala o kulturní vložku,maličko se jí „zvedlo víko od kufru“ a nakrmila rybičky. V ten okamžik se vyrojilo tolik rybiček, že byla požádána o pokračování, protože fotografové jsou již připraveni fotografovat, nevím zda rybičky nebo bublinkářku. Mezi bublinkáři se doporučuje před ponorem za potravu jen rýže, protože se lépe při zvracení cedí přes automatiku. Tuto zkušenost nemám.  Ale v rámci poznávání odlišností jsem se blíže seznámil se zdejším šamanem, který si říkal doktor. Zdejší způsob života na mě opět zkoušel, co vydržím.


Při příjezdu bublinkářů jsme využil vozidlo a odjel za šamanem vzdáleného cca 30 km. Made hovořil o tom, že je to specialista a je nejlepší v širokém okolí, kromě 120 km vzdálené Novozélandské nemocnici ( stále na Bali). Když jsme zastavili před ordinací specialisty tak jsem se opět osypal, protože ordinace se nacházela v té „voňavé“ tržnici, kterou jsme navštívili včera. Po vyplnění vstupního protokolu, jména, věku, váhy a bydliště jsem čekal na příjezd zdejšího specialisty šamana. Toto se odehrávalo na chodníku před ordinací.


Po příjezdu doktora jsem byl vpuštěn do ordinace. Ordinaci nemusí popisovat, všichni,kteří jste navštívili WC na hlavním nádraží před rekonstrukci tak, tak si jistě dokážete představit jak vypadala ordinace. Navíc jen je stůl, lužko a stěna s léky asi v deseti přihrádkách. Protestoval jsem, že k takovému šamanovi se nedám do ruky, ale Made mě uklidňoval, že je specialista. To jsem netušil, že Made má slíbíno 10% z celé  částky. Než začal ordinovat tak jsme se dohadovali, kolik za to zaplatím a v jaké měně. Po dojednané transakci jsem se položil na lužko, šaman mi změřil tlak a pak připravil dvě injekce. Snažil jsem se mu předat informace o vykapané infuzi, kterou mi napíchla Míša a o lékách které jsem si vzal. Vysvětlil, že na Bali je teplo a zde je potřeba něco jiného. Pak jsem dostal dvě mastičky a čtyři pytlíčky s prášky. Jen jsem nepochopil jak brát prášky, jednou řekl, že před jídlem a pak po jídle a zase před jídlem. Hlavně prášky zapíjet kafem, snižují tlak.


Tento den se vydařil, bublinkáři neviděli  100% Manty a já  si za stejnou cenu užil vyšetření zdejšího šamana.  Celou dobu co to píšu, škytám,  asi protože šaman tuší co píšu.


Zítra ráno je odjezd na třídění zájezd na Jávu. Tak zatím.


(více)
02.05.2010 13:27:01 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


30.4.2010 pátek



Celodenní výlet byl nasměrován na památky a do místní zoo. První cesta směřovala kolem pobřeží do kopců s rýžovými políčky (rýže je ta plodina co se také rozděluje pro Pražáky a místní hnědá  nevyloupaná rýže je  pro chudé, bílá pro obyčejné  a červená pro bohaté a cukrovkáře).  A nám vysvětlovali, že hněda rýže je  nacional natur veri good  prais. Rýže tu nemá jen jedno jméno, ale jestli je na poli tak se jí říká padi, sklizené se říká  mani, když je to v pytli tak je to beras  a uvařené se říká naší.


Z důvodu návštěv posvátných míst je nutno mít sarong, dlouhou sukni. Jak muži, tak ženy nosí tento díl šatů. Byli jsme odvážní a šli to koupit na místní trh. Uzavřená budova více poschoďová, kde se prodává všechno. Vstup je úzký jako do bungru a světlo taky takové. Pohybovali jsme se vedle vyvrhnutých zvířat a hned vedle se prodávali šátky, děti málem zvraceli a utíkali pryč. Člověk musel dávat pozor, kam šlape, protože na zemi byly kanály, kde tekla voda a občas chyběl poklop. Vietnamská tržnice je slabý odvar, děkuji, podruhé již nemusím. Ale sarongy jsme zakoupili. Bylo jedno kolik stály, hlavně že se  již mohlo utíkat k vozu. Marek, Renča a Míša si zdejší atmosféru vychutnávali a co hovořili děti je nepublikované. (To je možná, to místo kde jsem chytit alergii.)      


Naše první zastávka směřovala do netopýří jeskyně, hinduistické místo s modlitebnou.  Místo se jmenuje Goa Lavah. Zde se konají obřady za zesnulé hinduisti. Popel směřuje do moře (žádný lávový písek, ale hinduisti) a pak měsíc po pohřbu se uskuteční obřad v tomto místě. Je jediné na celém ostrově. V jeskyni, která je padesát metů dlouhá, v ní žijí stovky netopýrů, které slouží jako potrava pro třímetrové pythony. Kluci pracují jenom v noci. Po setmění nedoporučuje průvodce návštěvu chrámu.


Cestovat po Bali je adrenalinové,  1) doprava a  zdejší podjíždění a nadjíždění vozidle jsem  nepochopil, ale systém funguje.  Jeden klient před dvěma měsíci  dostal pokutu, že když svítila červená tak nejel a neodbočil do leva, zdržoval dopravu.(není problém se na kulatém objezdu potkat s autem nebo motorkou v protisměru)  2) místní  značení, na úseku cca 240 km jsem napočítal tři. A z toho dva u sebe. Samá  specifika. Přidělený řidič se ptal, kam má jet, a když jsme mu to ukazovali na mapě tak k tomu řekl, že mapám nevěří a že pojede podle sebe.    


Druhá zastávka  -  Ptačí a plazí Zoo, zdejší park ještě do loňského roku řídil p. Jiří Jahoda, podle těch cen za vstupné už mě je to jasné. Park je nádherný, kecající papouškové, 4D kino a jiné atrakce. Při vstupu nám desinfikovali ruce  (od toho jsem možná dostal tu alergii) a hurá do parku. Park je rozdělen na oblasti podle výskytu ptactva. Procházíte pavilony a létají nad hlavou ptáci jako asi Indický pavilon v Pražské Zoo a pak jsou stanovené časy s krmením pro rozdílné druhy a návštěvnici se toho mohou účastnit i fyzicky, když se nebojí. Hlavní zážitkem, bylo 4D kino, po nasazení brýlí jsme všichni  vypadali jako mouchy Ce-Ce. 3D chápu, ale 4D na Bali asi znamená, že promítací místnost je klimatizovaná, protože nic jiného, kromě puštěného větráku, když ve filmu létali ptáci, tam nebylo. Ale dobrých patnáct minut v hladné místnosti. Plazi byli měně záživní, až do doby než zřízencům utekl leguán a začali ho honit po parku a on se jim schovával. Zase se uskutečnilo pár póz se zvířaty, ale zřízenci nebyli ochotni otevřít výběh gaviálovy, abych ji vyfotil jak mu vkládá hlavu mezi čelisti a to jsme nabízel více než Rus, který chtěl, aby se jeho žena vyfotila s 10 metrovou anakondou. Úplatky lítali v miliónech rupií.


Třetí zastávka byla monkey forest. Při vstupu jsme si zakoupili trs banánů a nebojácně vstoupili do lesa. Ostraha parku vlastnila praky a ostatní náčiní jako naši romští aktivisté. Jak opice ucítila a viděla banán, vyškrábala se po oblečení a chytila se banánu a klidně i kousla do ruky držící banán. Lázeňské  veverky by se měli co učit, jak jsou opice oráchlé. Jest-li, že se to nestane vám tak je to dobré, ale jak se to děje osobně tak moc do smíchu není. Kiwině, která si sedla aby si odpočinula, tak k ní přiběhla opice ze zadu a snažila se odšroubovat víčko od pití. To se jí také podařilo a opice se rychle napila a Kiwina nic nestačila s tím udělat.  Zřízenec opici vyhnal a ta tak na něj pištěla a vřískala, že jsme dobrovolně zbytek náplně vydali,  získala celý džus. Holky ho ani nemohli otevřít a opice během chvíle. Byl jsem opřený o strom, co měl v objemu pět šest metrů a bylo tam napsáno fíkus benjamin, opodál byli prameny pro plodnost muže a ženu, které byla přiváděna z nedaleké vodárny. Toto posvátné místo bylo zasvěcené plodnosti,  jako suvenýry se tu prodávaly ze dřeva vyrobené pije zakončené otvírákem.                   


Čtvrtá zastávka se uskutečnila v Ubudu v jeskyni Slonů, bohužel to jsem, již neviděl, protože jsem s dětmi zůstal na parkovišti a čelil nájezdům místním obchodníkům se vším co si lze představit. Při jedné takové odrážecí akci se dětem podařilo rozlomit durian, který byl pod sedadlem.Po této události jsme vyskákali z vozidla i zavřenými okénky a čekali, až někdo odvážný přijde a schová ho do tašky.Nejdříve jsme si mysleli, že jedno dítě, nebudu jmenovat, si sundalo boty, protože to již jsme také zažili, ale smrad duriuanu je tisíckrát horší. Nic tak odporně páchnoucího neznám.  V jeskyni slonů nebylo více účastníků zájezdu, protože na oslavu jeskyně, zde byly zapálené vonné tyčinky, které vypuzují špatné duchy a starší Bassettku.


Návrat se uskutečnil v pozdních hodinách a děti již spinkali jako nemluvňata, To byl nejkrásnější zážitek z celého dne.


 

(více)
30.04.2010 00:00:00 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


29.4.2010 ctvrtek



V tento den kromě tří ponorů. Které učinila skupinka Míša, Mára, Renata a zbytek se cákal ve vodě v bazénku pro potápěče, se nic moc nestalo, (jen jsem utrousil, že aby byli u bazénu to  jsme nemuseli letět takovou dálku, Reneta to domorodcům překládala, jako že pracující hormony u dospívající mládeže),  nemá smysl to rozvádět  (pro ty kdo má děti v pubertě to chápou a ostatní to poznají až přijde jejich čas) a tak rychleji o den déle.    

(více)
29.04.2010 00:00:00 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


28.4.2010 streda



 Let ze Soulu do Dempasaru proběhl nad očekávání špatně. Let byl přeplněn a Aibus byl rozměrově menší  a starší, hůře vybaven než předešlí Boing . Nebyla možnost samostatného sledovaní filmů, sedačky byly horší a pocitově užší, vzájemné šermování lokty a méně místa na kolena. Strava byla totožná, ale naštěstí jsme si ke konzumaci vybrali  kuře s rýží, Míša byla odvážná a dala si rybu, popřáli jsme jí dobrou chuť,  následně se dorazila kuřetem od Terezky. Omáčku nepopisuji, protože se nedá popsat barva ani chuť.  Jako zákusek byla zmrzlinka. Před přistáním byla podávána  svačinka výběr byl z pizza Margarita a nebo rýže v mořských řasách, (bohužel v přítmí, které bylo v letadle se to nedalo poznat co je co a můj výběr byl neomylný mořské řasy s rýží).


Po šesti hodinách jsme dorazili do Denpasaru ve 12:10am. Vzpomínali jsme, že v čártrových letech, když se doletí a ještě k tomu bezpečně přistane, tak se pilotům tleská. Při přistání v Soulu nic takového se nekonalo, asi to tam berou jako samozřejmost. Ale po přistání na Bali potlesk byl. Někteří i ve stoje, asi vědí své jako my, Slováci, Poláci a Rusové.  Po nutném pokleknutí a políbení spojovací plošiny mezi letištní budovou  a letadla jsme se šli  postavit do fronty na vízum. A pak následně projít celní kontrolou. Samotné odbavení trvalo cca 1 hodinu, každého samostatně fotili a lepili mu vízum do pasu.  Jak měl člověk 180 cm a výš, musel celník kameru vzít do ruky a zaměřit obličej ručně. Je pravda, že se snažili urychlit tempo proclívání a během odbavování otvírali další tři, čtyři přepážky. A pak konečně, otevřené dveře, konec klimatizovaného prostoru, a následně teplotní a vlhkostní facka.       


U výstupu na nás čekal liftboy Made, jak uviděl Míšu, tak schoval ceduli a snažil se někam nenápadně odejít. Museli jsme ho doběhnout i s bagáží, abychom se dostali do postele ještě dnes. Po uvítacím ceremoniálu a hlučné diskusi, kdo, kde bude sedět,  jsme  nasedli do vozidla a hurá 120 km do Tulambenu. (Kiwi byla statečná a sedla si vedle řidiče Madeho).  Cesta přes město probíhala svižně, na otázku - Made kolik se smí jezdit po městě: Made odpověděl  bez přemýšlení  “ 120 km, je tu čtyřproudá silnice.“  Přechody pro chodce ve městě jsme přelétávali s autobusem pro dvanáct lidí ve 120km, víc bohužel vozidlo nejelo. I tak cesta trvala cca 2,5 hodiny, i s nutnou občerstvovací a čůrací zastávkou. Čas byl dobrý i z důvodu, že nebyl provoz a Mademu se chtělo také spát. Okolo 3 hodiny ranní jsme projížděli vesničkami a místní lidé, již byli na trhu a prodávali zdejší zemědělské produkty. Na trhu končí prodej okolo 10 hodiny dopoledne a pak místní jdou na svá rýžová políčka, takto to hovořil průvodce Made.


Míša celou cestu říkala, co bychom viděli po stranách, kdyby nebyla tma jako v pytli. Kromě hořícího stánku u silnice nic jiného vidět nebylo. Ještě malá poznámka, v autobuse byli digitální hodiny nařízené o 15 minut dopředu z důvodu, že Made žije rychleji. 


Jak jsem usnul, nevím. Ráno jsem se probudil okolo 8 hodiny ranní. Došel na snídani (po slepu) a dal jsem si palačinku s marmeládou a holky tousty. Bouřlivé uvítání se známými. Dojednání denního rozpisu a po snídani jsme se vypravili na šnorchling k vraku. Teplota vody nic moc, pouhých 30°C. Nedá se rozeznat teplota vody a vzduchu. Byl příliv a zčeřená voda. (Odpoledne byl odliv a také byla zčeřená voda. Konstatoval jsem, že Vltava je čistší. V moři plaval odpad. Voda a černý lávový písek z průzračného moře udělalo bahnitou vodu jako v Praze  při povodních.) Statečně jsme plavali k vraku lodi, který je cca 5 m pod hladinou a padá do hloubky 30 m a kochali se zdejší mořskou faunou. Výstup z moře je zážitkem, černé lávové oblázky kloužou a do toho nějaká vlnka podsekávačka a je o zážitky postaráno.


Po vycákání jsem zalehl a spinkal, tak jsem prožil dopoledne. Následně jsem se  přidal ke skupince a díval se na radostné dovádění zbytku rodiny v bazénku pro potápěče. Zdejší hovořili o tom, že je dnes teplo jako prase. Je vidět, že místní personál se učí česky rychle.  


Odpoledne proběhl kurs pro potápěče  začátečníky v bazénku. Po jeho úspěšném zvládnutí se Kiwi, Rebí , Renča, Mára a Míša šli potápět.  V euforii mě málem  nechali  na hotelu a sami si odešli k moři se potápět. Terezce nebylo dobře nebo ještě byla nevyspalá. Tak zůstala na pokoji spát.


První ponor proběhl na etapy, nejprve šel Nana (jeden z instruktorů) s Rebí a Jirka (druhý instruktor potápění) s Renčou (myšleno do vody potápět). A pak Mára s Kiwi. Míša se sama plácala v 8,5 m cca 60 minut a učila se pracovat s podvodním fotoaparátem a přídavným bleskem (dnes jsme potkávali v moři ryby s černými brýlemi na očích. První fotografie Míše, vyšly přepálené). Potápění se zalíbilo Márovi a Renče. Kiwi s Rebí, již druhý den nenastoupili.      


Večer byl v duchu indonéské a italské kuchyně. Určitá jídla na jídelním lístku nebyla k dispozici a byla přislíbena na zítra 29.4. (dnešní nová směna 29.4.  je přislíbila na zítra 30.4. doufáme, že mají jen dvě směny na vaření). Také jsme se Jiříkem dohodli na zítřek na další tři ponory již od sedmé hodiny ranní.  Aby se stihly další ponory v jednom dni.


Odpadl jsem okolo deváté hodiny a byl zbuzen cca 22:30, když skalní jedinci se vraceli na pokoje. Do rána jsem spinkal jako zařezaný.  Až na spolunocležnici, která si stále něco vymýšlela, že se převaluji na spojené matraci a ona pak si připadá jako na vlnách. (Již po první noci si byla vyfasovat  samostatné prostěradlo.)


K ránu bylo slyšet  z vedlejšího pokoje mlaskání i přes hrozný řev kohoutů a ostatní křičící havěti z venku. Dle tvrzení  Renaty, sousedky z vedlejšího pokoje, která se  probudila v půl šesté.  A tvrzení spolubydlícího Marka, že kolem páté ho stále něco budilo, a ani nemohl zavřít oko. Přikláním se k  tvrzení Renaty, že Mára vydával zvuky neslučitelné pro život druhých a sám se tím budil. Chudinky malé. 


 

(více)
28.04.2010 00:00:00 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


27.4.utery- mezipristani v Soulu


Šťastně jsme po 10 hodinách přistáli v Soulu, naštěstí letadlo nebylo úplně obsazené, takže se dala obsadit jedna troj sedačka a trochu se prospat. Tak jsem to cítil já  a Kiwi. Filmový kanál na zábavu byl vskutku dobrý, Avatar, Scherlok Holms, Rok psa atd. Let byl klidný. Letěli jsme pres Moskvu a dal do Soulu. Dostali jsme dvě jídla. Příbor byl z nerezu, skleničky skleněné a misky porcelánové. Žádny plast. Úchvatný zážitek byl pokrm, který byl předložen..... letuška se nám snažila popsat co to obsahuje a jen co jsme porozuměli byla rýže, tak jsem na to kývnul, že to si vezmu. Pro jistotu jsem vzal i druhou variantu, což bylo skoro stejné...., mořské řasy jako polévka a druhý chod byla rýže se třemi doplňky, kari omáčka, olej a něco jako naše okurky. Druhé jídlo jsem také experimentoval a dal si rýži se zeleným čajem. Měla to být snídaně, kromě mě to nikdo nepozřel.....já jsme vsunul jen tři sousta, konzistence jako hlenová polévka a zelený čaj opět s mořskými rasami, nakonec jsem se dojedl jogurtem s borůvkami z Valašska. Zbytek výpravy se cpal něco jako bílou klobásou a opečeným bramborem s omeletou a s houbami, vše o velikosti tácku 6x15 cm. Časový posuv je 7 hodin. Přistáli jsme ve 12 hod místního času tzn. že v  Praze je teprve 5 hodin ráno. Další spoj nám letí 18:05. V Soulu jsme měli objednaný výlet po okolí, ale při přistání pršelo a venkovní teplota byla 10C.  Výlet jsme vzdali. :)) Místo toho jsem pozval rodinku na tradiční korejský oběd a je zvláštní, ale nabídku odmítli, takže to jistil MC Donalds :))  Mrs.Bassettová celá šťastná našla smoukroom a odpoutala se od skupinky, která se usadila na internetu a začala bojovat se zdejším připojením. Čekání na přípoj do Denpasaru uteklo rychle.

(více)
27.04.2010 06:25:01 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


26.4.2010 Odlet z Prahy na Bali


Právě jsme dorazili na letiště a chystáme se letět přes Soul do Denpasaru.


Vážení a milí spoluobčane, nastala ta chvíle, kdy opouštíme republiku je 26.4. za 10 min. 19 hodin.......držte palečky, abychom nespadli.


Při celní prohlídce, našli u Terezky nůžky, nikdy se neučí  sebou si táhne pět sešitu a učebnice, to jsem zjistil, když jsme vyházeli a hledali ty nůžky. Asi si spletla batůžky, protože si to jinak neumím vysvětlit, proč si to vzala. Ach bože. Nikola našla v batůžku mikinu z nedělního kola a Míša jen prohlásila ještě, že jsem si dala to pivo, teď mě je to všechno jedno. Pivo stálo pouhých 145 Kč. A hle již hlásí zpoždění letu, no hurá jen deset minut.


 

(více)
26.04.2010 18:43:31 | Autor: Bassak | 0 komentářů | stálý odkaz


© 2007 copyright - Zásobování a.s, © copyright - relevantní autoři článků, šablona: blog.txt.cz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se